touto otázkou se setkáme - s doslova železnou pravidelností - téměř na každém diskusním fóru věnovaném problematice Aspergerova syndromu. Pokládají si ji jak lidé trpící tímto syndromem, tak i jejich partneři. Tato problematika je totiž úzce spojena s jejich až legendárními eskapádami na poli citů—jejich projevováním a poznáváním u druhých. Citové projevy a jejich přijímání jsou pak zejména spojeny s nesnázemi při hledání životního partnera. Přes všechna nedorozumění, Aspíci jsou schopni citu, dokonce hlubokého citu. Klíčovým problémem však je, jakým způsobem ho projevují, resp. jak je můžeme u nich rozpoznat?

Na největším serveru věnovaném autismu, Wrong Planet, probíhá seriózní, velmi hluboké a především technické filosofování nad definicí lásky. Samotní Aspíci vymýšlejí různé návody, jak má Aspík poznat, že je „už“ zamilovaný a jak se má ke své milované osobě chovat, aby před ním neutekla. To je často problém, neboť díky jejich neomalenému chování, partnerka uteče ještě dřív, než se Aspík ze svých citů „vyzná“.

Zkušení Aspíci se shodují, že láska pro ně znamená něco jako extrémní, euforický a nekontrolovatelný nával štěstí směřující k „jisté“ osobě. Lidé trpící tímto syndromem totiž pociťují silné návaly radosti, stejně tak ale velmi hlubokého a dlouhotrvajícího smutku, který může spustit podnět nebo spíš nepatrný detail, jenž si málokdy partnerka dokáže uvědomit.

Život s Aspíkem lze připodobnit k tančícímu páru, který si neustále dokola bolestivě šlape na nohy a ani jeden z nich nechápe proč. Publikum v sále se tiše ptá, kdo první „to“ vzdá?

Zdroj obrázku: Pavel Kohout, fotograf a ekonom.

Contact me via e-mail:

info (at) womensvox.com

I'll be glad if you link posts that you like. Please do not copy or reproduce images or text without permission.