touto otázkou se setkáme - s doslova železnou pravidelností - téměř na každém diskusním fóru věnovaném problematice Aspergerova syndromu. Pokládají si ji jak lidé trpící tímto syndromem, tak i jejich partneři. Tato problematika je totiž úzce spojena s jejich až legendárními eskapádami na poli citů—jejich projevováním a poznáváním u druhých. Citové projevy a jejich přijímání jsou pak zejména spojeny s nesnázemi při hledání životního partnera. Přes všechna nedorozumění, Aspíci jsou schopni citu, dokonce hlubokého citu. Klíčovým problémem však je, jakým způsobem ho projevují, resp. jak je můžeme u nich rozpoznat?

Na největším serveru věnovaném autismu, Wrong Planet, probíhá seriózní, velmi hluboké a především technické filosofování nad definicí lásky. Samotní Aspíci vymýšlejí různé návody, jak má Aspík poznat, že je „už“ zamilovaný a jak se má ke své milované osobě chovat, aby před ním neutekla. To je často problém, neboť díky jejich neomalenému chování, partnerka uteče ještě dřív, než se Aspík ze svých citů „vyzná“.

Zkušení Aspíci se shodují, že láska pro ně znamená něco jako extrémní, euforický a nekontrolovatelný nával štěstí směřující k „jisté“ osobě. Lidé trpící tímto syndromem totiž pociťují silné návaly radosti, stejně tak ale velmi hlubokého a dlouhotrvajícího smutku, který může spustit podnět nebo spíš nepatrný detail, jenž si málokdy partnerka dokáže uvědomit.

Život s Aspíkem lze připodobnit k tančícímu páru, který si neustále dokola bolestivě šlape na nohy a ani jeden z nich nechápe proč. Publikum v sále se tiše ptá, kdo první „to“ vzdá?

Zdroj obrázku: Pavel Kohout, fotograf a ekonom.

alter Lipmann v roce 1922 napsal zajímavý postřeh, že „dnes mají fotografie nad naší představivostí tutéž moc, jakou mělo ještě včera tištěné slovo a předtím slovo mluvené. Zdají se být naprosto reálné.“ Susan Sontag, významná americká spisovatelka a politická aktivistka, se o roli fotografie ve společnosti začala hlouběji systematicky zabývat ve své eseji „On Photography“. Své úvahy o zobrazování a vnímání lidské bolesti skrze „moderní médium fotografie“, ale naplno rozvedla až v eseji „Regarding the Pain of Others“, která se mi dostala dnes do rukou a o jejímž obsahu se chci s vámi podělit.

Proč je středem jejího „intelektuálního“ zájmu právě fotografie? Jak hned v úvodu Sontag píše, na rozdíl od písemného líčení událostí, má fotografie potenciál mířit na každého z nás. Poukazuje na mylný realismus, který přináší. Fotografie naopak realitu silně interpretuje, může například sloužit jako nástroj pro podporu myšlenek pacifismu, stejně tak i války - „záměry fotografa význam snímku neovlivňují: fotografie si žije svým vlastním životem, určeným rozmary a politickými stanovisky různých společenství, která pro ni najdou využití“.

Úplně první historické záznamy inscenovaných válečných fotografií nalezneme už v krymské a americké občanské válce, samotný boj však zůstává mimo dohled fotoaparátu. Až radikální modernizace – osvobození fotoaparátu od stativu a vybavení různými druhy čoček – umožnilo pořizovat detailní záběry z větší vzdálenosti přímo uprostřed konfliktu tak, jako tomu bylo například ve Španělské občanské válce z let 1936-39. Reportážní fotografie se definitivně prosadila v době válečné, počátkem čtyřicátých let. Byly to „obrazy“, které zmobilizovaly světové veřejné mínění proti válce ve Vietnamu.

Takto zachycená realita „obrazy“ slouží k uchování „povědomí o současnosti a bezprostřední minulosti“. Sontag píše, že vzpomínky se vykrystalizují mnohem pravděpodobněji kolem nějaké fotografie než kolem jazykového sloganu. Myšlenku rozvíjí dál „problém není v tom, že si lidé pamatují prostřednictvím fotografií, jde o to, že si pamatují pouze fotografie“. Uvádí příklad s koncentračními tábory: „fotografie pořízení během jejich osvobozování, tvoří většinu toho, co si lidé spojují s nacismem“.

„Vyvolává kontakt s fotografiemi zachycujícími utrpení druhých soucit, apatii, nebo násilí podněcuje?“ pokládá si otázku Sontag. Má člověk cítit povinnost prohlédnout fotografie zachycující tak velké krutosti? „Člověk by měl zejména přemýšlet o tom, co toto prohlížení znamená.“ Věnovat bychom tam měli pozornost obsahu, ne formě, jak jsme nuceni dnešní dobou.

Zdroj obrázku: NYTimes.

eni Riefenstahl byla jednou z nejtalentovanějších filmových režisérek a zároveň nejkontroverznějších žen 20. století. Jako první se probojovala do prostředí, kterému dominovali jen muži. Nejen že si v tomto prostředí našla své místo, přišla dokonce s řadou nových technik, které se používají dodnes. Vedle jejích filmařských schopností ale její jméno provází jiná nálepka - přítelkyně a dvorní režisérka Adolfa Hitlera - muže, který stál na počátku její závratné kariéry. Čím byla tato žena tak fascinující, že se mohla spolupodílet na propagaci idejí Třetí říše? Pomohla jí vůle nebo ženská lstivost?

Hitlera Leni uchvátila svou krásou ve filmu Das Blaue licht (1932), který také sama režírovala. Ten pak neváhal ani minutu a vybral si jí přímo k natočení svého vlastního filmu. Slávu a mezinárodní věhlas jí tak přinesl až propagandistický film Triumph des Willens (1934), natočený doslova na zakázku od špiček režimu, dokumentující sjezdy NSDAP s jediným cílem: glorifikace ideálů nacismu. Vůdce byl z filmu nadšen, cesta na výsluní byla pro Leni již zcela otevřena. Následovalo pak neméně úspěšné veledílo Olympia (1936) z Olympijských her v Berlíně, které bylo doslova oslavou dokonalosti lidského těla a ovlivnilo v mnohém moderní sportovní fotografii. Film byl v roce 1956 v USA zařazen mezi deset nejlepších filmů všech dob. Leni Riefenstahl měla zaručenou doživotní reputaci.

Přestože je spojována hlavně s propagandistickými snímky z éry nacistického Německa, nelze do této škatulky zahrnout celou její obsáhlou tvorbu. Po pádu Hitlera se Leni, a v podstatě pak až do konce svého života, úzkostně snažila zpřetrhat veškeré kontakty s nacistickým režimem. Prošla si řadou nepříjemných soudních procesů v období denacifikace Německa a nějaký čas dokonce nesměla ani točit. Začala proto budovat kariéru doslova od píky. Velmi brzy o sobě dala vědět jako fotografka. Odjela do Afriky, kde nějaký čas žila, naučila se místní jazyk a osvojila si kulturu, aby pak věrohodně zachytila každodenní život domorodých obyvatel. O pár let později se zase s obrovskou vervou vrhla do fotografování podmořského života v Rudém moři, aby na toto téma ve 100 letech natočila dokumentární film Impressionen unter Wasser(2002).

Leni Riefenstahl se dožila opravdu úctyhodného věku 101 let, zemřela 8. září 2003 ve svém domě v Německu. Otázku viny za propagaci nacistického režimu si nikdy navenek nepřipustila, schovávala se za naivitu a ignoranci. Leica Gallery měla tu čest uspořádat rok poté na Pražském hradě retrospektivní výstavu pod názvem Mýtus Leni Riefenstahl, od které se čekalo konečné zhodnocení tvorby Leni Riefenstahlové. Obávám se ale, že její tvorbu posoudí až další generace.

Zdroj obrázku: NYTimes.

ortál hlavního města Prahy informuje, že nejnavštěvovanějším turistickým místem v celé ČR se opět stává ZOO Praha, která již v roce 2009 sesadila dlouhá léta vedoucí Pražský hrad. Na třetím místě je pak překvapivě Aquapalace Praha. Židovské a Národní muzeum nalezne pozorný čtenář až na čtrvté a páté příčce.

dnes to všechno začalo. Konečně jsme dodělali web a portál může být spuštěn. Sice mne ještě čeká několik úprav pro finální doladění, ale už jedeme naplno.

Contact me via e-mail:

info (at) womensvox.com

I'll be glad if you link posts that you like. Please do not copy or reproduce images or text without permission.