alter Lipmann v roce 1922 napsal zajímavý postřeh, že „dnes mají fotografie nad naší představivostí tutéž moc, jakou mělo ještě včera tištěné slovo a předtím slovo mluvené. Zdají se být naprosto reálné.“ Susan Sontag, významná americká spisovatelka a politická aktivistka, se o roli fotografie ve společnosti začala hlouběji systematicky zabývat ve své eseji „On Photography“. Své úvahy o zobrazování a vnímání lidské bolesti skrze „moderní médium fotografie“, ale naplno rozvedla až v eseji „Regarding the Pain of Others“, která se mi dostala dnes do rukou a o jejímž obsahu se chci s vámi podělit.

Proč je středem jejího „intelektuálního“ zájmu právě fotografie? Jak hned v úvodu Sontag píše, na rozdíl od písemného líčení událostí, má fotografie potenciál mířit na každého z nás. Poukazuje na mylný realismus, který přináší. Fotografie naopak realitu silně interpretuje, může například sloužit jako nástroj pro podporu myšlenek pacifismu, stejně tak i války - „záměry fotografa význam snímku neovlivňují: fotografie si žije svým vlastním životem, určeným rozmary a politickými stanovisky různých společenství, která pro ni najdou využití“.

Úplně první historické záznamy inscenovaných válečných fotografií nalezneme už v krymské a americké občanské válce, samotný boj však zůstává mimo dohled fotoaparátu. Až radikální modernizace – osvobození fotoaparátu od stativu a vybavení různými druhy čoček – umožnilo pořizovat detailní záběry z větší vzdálenosti přímo uprostřed konfliktu tak, jako tomu bylo například ve Španělské občanské válce z let 1936-39. Reportážní fotografie se definitivně prosadila v době válečné, počátkem čtyřicátých let. Byly to „obrazy“, které zmobilizovaly světové veřejné mínění proti válce ve Vietnamu.

Takto zachycená realita „obrazy“ slouží k uchování „povědomí o současnosti a bezprostřední minulosti“. Sontag píše, že vzpomínky se vykrystalizují mnohem pravděpodobněji kolem nějaké fotografie než kolem jazykového sloganu. Myšlenku rozvíjí dál „problém není v tom, že si lidé pamatují prostřednictvím fotografií, jde o to, že si pamatují pouze fotografie“. Uvádí příklad s koncentračními tábory: „fotografie pořízení během jejich osvobozování, tvoří většinu toho, co si lidé spojují s nacismem“.

„Vyvolává kontakt s fotografiemi zachycujícími utrpení druhých soucit, apatii, nebo násilí podněcuje?“ pokládá si otázku Sontag. Má člověk cítit povinnost prohlédnout fotografie zachycující tak velké krutosti? „Člověk by měl zejména přemýšlet o tom, co toto prohlížení znamená.“ Věnovat bychom tam měli pozornost obsahu, ne formě, jak jsme nuceni dnešní dobou.

Zdroj obrázku: NYTimes.

Contact me via e-mail:

info (at) womensvox.com

I'll be glad if you link posts that you like. Please do not copy or reproduce images or text without permission.